Manila food: In the Uni canteen

Manila Food. Hint: too much meat :)

This slideshow requires JavaScript.

Manila food: rice, fish, egg and mushroom
Manila food: rice, fish, egg and mushroom. ( Mushroom wasn't good.)

Too much meat. Too little vegetable. My impression of the food in Manila- especially on restaurants that are crowded by middle class and lower middle class Filipinos. I eat meat but not much. I like to try new food but such trial must always been interrupted, may be two days, by dal bhat tarkari 🙂 As the first week passed by I started craving for the food that is a daily staple in Nepal. Dal was not be seen anywhere. We went to an Indian restaurant called Bollywood in Greenbelt. Surprisingly the manager was a Nepali speaking Indain from Darjeeling area (Kolkata, he said). The food was good but I must admit that the bill was too steep. And the motton momo, dipped in the Indian chicken-gravy, was quite strange to my taste but my classmates liked it. Here’s an excerpt of an article that I wrote for Kantipur newspaper two weeks ago about Nepali students in Manila and Bangkok. The excerpt in Nepali talks about the food in Manila.

जे खानुहुन्छ, तपाई त्यसैले चनिनिहुन्छ । विशेषगरी हुर्किदा खाएको खानाले (अपवादबाहेक) जिन्दगीभर तपाईलाई छाड्दैन । अझ भनौं, तपाईले छोड्नु हुन्न । दालभातकै कुरा गरौं, सानैदेखि त्यो खाएको हो भने पिज्जा, बर्गर, पास्ता, सुसीले तपाईलाई दुई/चार दिन आनन्द देलान् तर पाचौ दिनदेखि तपाईलाई कतिबेला दालभात खाउँ जस्तो लाग्छ । विशेषगरी विदेशमा ।
‘एक दिन पिज्जा खाए अघाइन्छ,’ स्नेहा राजवंशीले भनिन्– ‘भात दिनदिनै खाए अघाइदैन ।’
१९ बर्षे स्नेहा नौ महिना अघि नेपाल छाडेर फिलिपिन्सको मनिला आएकी थिइन्– डेन्टिस्ट्री (दन्त विज्ञान) पढ्न । ‘कात्तिक २९ गते,’ उनले सुनाईन्– ‘नेपाल छाडेको, घरपरिवार छाडेको । फ्लाईट (उडान) नम्बर समेत याद छ । आरए ४११ ।’
स्नेहा ती दशौ हज्जार नेपाली विद्यार्थी मध्धेकी हुन् जो स्वदेशमा स्तरीय र सस्तो शिक्षा (सहजै) उपलब्ध नहुदा विदेशिन बाध्य छन् । भारतमा भए जसोतसो खान्की नेपालकै जस्तो मिल्ला (तैपनि स्वाद नेपाली भए पो) तर फिलिपिन्स जस्तो गाई/सुगुर/कुखुरा अत्यधिक खाने, भात अलिकति खाने, तरकारी झन् थोरै खाने र दाल खादै नखाने ठाउँमा लामो समय टिक्नै गाह्रो हुन्छ ।
खानामै समश्या हुनथालेपछि ती विद्यार्थीले कसरी पढुन् ? त्यसैले हुनुपर्छ स्नेहा पढ्ने मनिलास्थित इमिल्यियो अगुईनाल्डो मेडिकल कलेजले आफ्नो होस्टेलमा बसेर पढ्ने ४० जना नेपाली विद्यार्थीहरुकै लागि भनेर नेपालबाट एकजना भान्से झिकाएको छ । यी मध्ये अघिकाँश त्यहा मेडिसिन (चिकित्साशास्त्र) पढ्छन् । नेपालमा स्तरीय कलेजमा हत्तपत्त सिटै नपाईने, पाइहाले ३५ लाख सम्मको शुल्क एकैचोटी तिर्नुपर्ने हुदा अविभावकहरु निरुत्साहित हुन्छन् । इमिल्यियो जस्ता कलेजहरुले चाहि महिनैपिच्छे शुल्क तिर्दा हुने व्यवस्था गरिदिन्छन् जसले अविभावकहरुलाई कमाउदै छोराछोरी पढाउन सजिलो पार्छ ।
….इमिलियो कलेजले  नेपाली विद्यार्थीका लागि शुरुमा एकजना फिलिपिनो भान्से पनि राखेको थियो । उसले खाना त नेपाली बनायो तर स्वाद नेपाली दिन सकेन । ‘काउली हामी भुटेर पकाउछौ नि,’ स्नेहाले भनिन्– ‘उनीहरुले झ्यान्ट्याङ्ग झोल हालिदिने ।’
‘हामीलाई चिल्लो, अमिलो, पिरो सबै मिल्नुपर्छ,’ २४ बर्षे उत्सव पोखरेलले भने– ‘त्यो उसले मिलाउनै नसक्ने ।’
— हालै कान्तिपुरमा प्रकाशित एउटा लेखबाट